Zajímá vás, jak probíhá karanténa člověka s nemocí COVID-19 a co se mu honí hlavou? Lidí, kteří mají obavy z nákazy, se pracovníků Modré linky ptají, jaké to je onemocnět, jaký je praktický život a karanténa nakaženého člověka. Jedna z pacientek, mladá žena, která si přeje z obav z reakcí okolí zůstat v anonymitě, se o svůj příběh podělila.
Jak sem se nakazila
Nakazila jsem se začátkem března během setkání s přáteli a rodinou. V době, kdy jediné všeobecně přijímané opatření bylo důkladné mytí rukou. Dosud nemám tušení, kde anebo od koho se virus vzal. Že jsem pozitivní, jsem se dozvěděla o tři týdny později – na testech jsem byla poté, co se nákaza začala projevovat u ostatních. Příznaky jsem měla jen mírné: bolest hlavy a ucpané dutiny – tedy takové, které se u koronaviru nikde neuvádí a kvůli kterým člověka nenapadne volat lékaři.
Testování na COVID-19
Samotné testování trvalo jen chvilku. Přijeli jsme do odběrového stanu, zůstali sedět v autě, jen srolovali okénko. Namísto jemného a zdvořilého stěru z nosu anebo úst, který jsem čekala, tyčinku zavedli až hluboko do kořene nosu. Úplně mě tedy netěší představa, že testovaná budu ještě minimálně dvakrát. Konec karantény nastane ve chvíli, kdy budu mít dva po sobě jdoucí testy negativní s odstupem alespoň dvou dnů. Než se tak stane, nesmím opustit byt, abych neohrozila sousedy, kteří používají stejný výtah, stejný vchod do domu. Ohledně všech těchto postupů komunikuji s okresní hygienou a praktickou lékařkou.
Samotná karanténa
V karanténě museli zůstat i moji rodiče, se kterými jsem od začátku nouzového stavu ve společné domácnosti. Protože netrpím vážnějšími příznaky, můžu nadále pracovat z domova, stejně tak jeden z rodičů. Druhý musí postupně rušit jednu zakázku za druhou a těžko se odhaduje, jak dlouho to celé bude trvat. Někdo se vyléčí za 12 dnů, někdo až za 40. Vzpomínám si, jak jsem se smála lidem, kteří vykupovali mouku a dělali si „nelogicky“ zásoby. A teď na nás zvoní řidič z pekárny, který nám před domem na trávníku nechává plata vajec a tucty pečiva. A hádejte, co nám došlo – mouka. Naštěstí kolem sebe máme kamarády, kteří nám nosí nákupy, když potřebujeme, takže po praktické stránce nám nic nechybí.
Reakce okolí
Bydlíme v menším městě, kde jsem (pokud vím) oficiálně nakažená zatím jen já a jeden manželský pár. To s sebou nese neustálé telefonáty a reakce okolí, které jsou velmi různé. Musím ale říci, že většina lidí se k nám zatím chovala moc dobře, nabízela pomoc a podpořila nás. A to je moc fajn.
Co se honí hlavou
Horší je to s myšlenkami, otazníky, které se vám honí hlavou. Vyčítáte si každé dotknutí se knoflíku ve výtahu nebo kliky u vchodových dveří – nemohla jsem tady někoho nakazit, když jsem ještě nevěděla, že jsem pozitivní? Máme tu přece jen seniory i nemocné sousedy. Nemohla jsem to zatáhnout k prarodičům, kterým jsem posílala ušité roušky, i když byly vyvařené? Co budou dělat moji blízcí, kteří přišli o práci? Asi nejhorší chvílí pro mě zatím bylo čekání na výsledky testů jednoho známého, kterého jsem potenciálně mohla nakazit a který, jak jsem se později dozvěděla, trpí vážným onemocněním a jeho stav se týden od našeho setkání zhoršil. Naštěstí jeho testy vyšly negativně.
V mé totální karanténě mi nejvíc chybí možnost jít se proběhnout do lesa. Za normálních okolností jsem zvyklá často střídat prostředí a být v pohybu. Ze začátku jsem cvičila doma, ale doktorka mi to nedoporučila – mírné příznaky prý neznamenají, že se virus nemůže ještě projevit. Díváte se na Instagram, kde lidé sdílí fotky jarních dnů na sluníčku a vy si během procházky po dvoumetrovém balkóně přejete, aby celý duben hrozně moc pršelo. Když nepůjdu ven já, tak nikdo! Potom si to vyčítáte – tak povrchní přemýšlení v tak těžké době. Vyčítáte si taky, že se vám vždycky nepodaří držet denní režim tak, jak byste si představovali a z pobytu mezi čtyřmi stěnami už trochu blbnete. A pak si zase vyčítáte, že si to vyčítáte.
Foto: Freepik
