Představte si, že jste lékař a přijde k vám nezletilá osoba žádající o očkování, protože jí to rodiče nepovolili. Jednoduše v tom spatřují zbytečnost, nebo chtěli svobodné rozhodnutí o tom, že očkování pro své dítě nechtějí, protože to přece dělá každý. nezletilá osoba k vám přijde třeba proto, že ví o šířících se spalničkách či žloutence a chce se ochránit. Co byste v této situaci udělali?
Neexistuje právní ani eticky správný postup
Tak především jde o velmi vzácné případy. Mnohem častěji naopak nezletilí nesouhlasí se svými rodiči a podceňují situaci, nebo jí nevěnují pozornost. Je to naprosto přirozený jev. Pro lékaře je rozhodování, zda očkování aplikovat či ne, velmi těžkou situací. Jde totiž o situaci, které není řešena právem nebo etickými standardy.
Samozřejmě to hodně záleží na dané zemi, v níž k takovému incidentu dojde. Například Federální kongres Spojených států amerických bude konat slyšení o výjimkách v oblasti očkování. V Americe by tedy mohlo dojít k upravení věkových kategorií žádajících o očkování.
Co je ale faktem je, že neexistuje žádný právní postup v případě, že se dítě rozhodne očkovat bez souhlasu rodičů, i když jde o mlhavou situaci. V takové situaci je tedy na dotyčném lékaři, jak danou situaci vyhodnotí a jak se nakonec zachová. V případě sporu však soudy lékaře neochrání, pokud očkování bez souhlasu rodičů neproběhlo skutečně proto, že to rodiče nezletilého odmítali. Lékař nemusí být při případném sporu soudem podpořen i proto, že očkoval dítě i když nehrozilo žádné vážné nebezpečí.
Podle čeho se má lékař rozhodovat?
Pokud tedy dojde k ojedinělému případu, že lékaře nezletilý požádá o očkování bez souhlasu rodičů, měl by rozhodovat podle diagnostiky věku, zdravotního stavu, právního postavení nezletilého a druhu zdravotní péče, která je ve formě očkování požadována.
