V životě přicházejí situace, kdy si při nemoci nebo zranění přejeme, abychom necítili žádnou bolest. Svět bez bolesti se nám zdá bezproblémový a příjemný. Existují však lidé, kteří se právě se zmíněnou schopností narodili a denně prožívají strach. Kvůli tomu, že necítí ani náznak bolesti, jen těžko poznají, zdali je jejich tělo v pořádku. Nevšimnou si vážnějších poranění a při každé činnosti musí jednat velice opatrně.
Bolest nás informuje o možném nebezpečí
Koncová čidla nervů tzv. nociceptory nefungují u postižených jedinců správně. Problém nenastává jen v případě zranění, které ohrožuje lidský život. Běžně totiž vnímáme i bolest, která není nesnesitelná, naopak je užitečná. Když vás ráno probudí tlak v podbřišku, máte jasný signál, že močový měchýř potřebuje být vyprázdněn. To je jedna ze situací, kterou lidé bez bolesti poznají jen velmi těžko. Stejný problém nastává i ve chvíli, kdy nás bolí záda, a proto změníme polohu, abychom nepřetěžovali tělo. Tato nervová zakončení nás upozorňují při jídle, chůzi, sportu, a dokonce i spánku, například když si přeležíme ruku.
Lidé, kteří necítí bolest, jsou věčně v pozoru
Steven Pete z Washingtonu se proslavil svým životním příběhem. Jeho snížené až nulové citlivosti si všimli již jeho rodiče, když byl dítě. Žvýkal svůj vlastní jazyk a neprojevil žádné známky bolesti. Za svůj život si zlomil už mnoho kostí a první zranění začala už v předškolním věku. Když si jako malý hrál s dětmi na hřišti, upadl a své zlomené nohy si ani nevšiml. S přibývajícím věkem se naučil své tělo více chránit. I v dospělém věku se mu však občas stane nějaká nepříjemnost.
Lidé s tímto postižením v té nejvážnější formě si stěžují hlavně na psychické potíže. Tělo jim nenaznačuje, jak jednat, a proto v noci záměrně často mění svou polohu, aby zabránili proleženinám a podobným obtížím. Ve dne častěji navštěvují toaletu a neustále hlídají svůj zdravotní stav.