Přiznávám, ve svém životě jsem dlouho kladla na první místo kariéru. Dlouho jsem si to nepřipouštěla, ale když se ohlédnu, musím si nalít čistého vína. Kvůli práci jsem postavila osobní život na druhou kolej. Partnerů jsem vystřídala řadu, ale nikdy to nebylo pravé ořechové.
Smířila jsem se s jedním dítětem
Až ve svých pětatřiceti letech jsem poznala svého budoucího manžela Petra. Tehdy jsem tušila, že pokud se někdy chci stát matkou, budeme si muset pospíšit. Naštěstí se to povedlo poměrně rychle po svatbě, a tak jsem mohla dceru Moniku porodit ještě před “rizikovou” čtyřicítkou.
Přestože jsem pak v práci dosti citelně zvolnila a přepnula do rodinného módu, další dítě už se nám s Petrem zplodit nepovedlo. Asi nám není přáno, řekli jsme si a na několik let se s tím smířili. Já tedy myslela, že natrvalo. Postupem času jsem opět našla zalíbení v práci, byť už nejsem taková workoholička jako kdysi. Druhé dítě mi nijak zvlášť nechybělo.
Proto mě překvapil Petr, když na mě tuhle večer při sklence vína vyrukoval s tím, zda bychom to přeci jen ještě neměli zkusit. Že by druhé dítě chtěl a ještě se na něj cítí dostatečně při síle.
Poslední šance na umělé oplodnění
Někde si totiž přečetl, že poslední příležitost pro využití umělého oplodnění, kterému bychom se nevyhnuli, je v České republice do 49 let ženy. Se vším tím papírováním a přípravami tak máme prakticky poslední možnost.
S druhým dítětem jsem se sice vnitřně rozloučila, ale tohle ve mě opět zaselo pochybnosti. Vážně bychom to ještě neměli zkusit, když tu ta možnost je? Ale není to jen teoretická hranice, kterou bychom raději neměli testovat?
Gynekolog, kterého jsem se ptala na názor, není a priori proti. Upozornil mě ale na řadu komplikací, které mohou nastat, ať už při vývoji plodu nebo samotném porodu.
Manžel vidí, že stále váhám, což ho nějakým způsobem utvrzuje v tom, že bychom se do toho měli pustit. Bojím se, ale asi nakonec podlehnu…
Text do redakce zaslala čtenářka Miroslava.
